Opravdu opravdová pravda o Narcisse Malfoyové - N. Blacková – druhá katastrofa

Jak se má člověk soustředit na NKÚ, když do něj jeho šílená sestřička pořád hučí nějaké blbosti. „Ty se snad nechceš vdát?“ „Hmmm, ten Lucius je ale sexy… Nemyslíš?“ „Měla bys o sebe trochu víc dbát, takhle to nikam nedotáhneš…“

Jeden by si myslel, že když sama randí, nechá ty ostatní na pokoji. Ale to ne. Prostě se rozhodla o své štěstí podělit i se všemi ostatními. Hlavně s těmi, kteří o to zjevně vůbec nestojí.

Ne, že bych Rodolphuse považovala za štěstí. Jediný pocit, který ve mně ten člověk kdy vyvolal, byla touha vrazit mu palici do mísy s ovocným salátem (při příležitosti jedné „vydařené“ vánoční oslavy – neptejte se…).

Nejhorší na tom je, že Bellu v tom podporuje má drahá máti i sám Lucius. Jen by mě zajímalo, nakolik za tou iniciativou stojí on sám a nakolik jeho vlastní matka. A pak, že domluvené sňatky jsou už dávnou historií.

Ale hlavně nemyslet hned na to nejhorší. Já s ním nechci mít nic společného. Nechci se ho ani dotknout – leda tak dvoumetrovou kvovou tyčí a to rovnou mezi oči. Nejde o to, že by vypadal nějak hrozně – kam se na něj hrabe Rusalka – ale spíš o tu jeho příšernou povahu.

A pak je tu Sirius…

Zatímco já jsem zjistila, že ve Zmijozelu nejsou jen pošahaní magoři až po uši zažraní do černé magie, ale i docela normální lidi, Siriusovi naopak došlo, že i pravověrný Nebelvířan mu dokáže pěkně znepříjemnit život. Nějak se nepohodli s Richardem Woodem a teď si dělají naschvály. Ale to je jiná kapitola.

Každopádně se se mnou začal bavit. Já s ním pochopitelně taky. Ono se totiž samotnému člověku vede dialog dost špatně. A teď zase kecám blbosti. Jak zvláštní – vždycky, když ho vidím nebo na něj myslím, můj mozek si dává padla. A já mu pak třeba poradím, aby začal pěstovat trávu. (Bože!) Ale to není zrovna dobrý příklad, protože tahle příhoda měla dobrý konec. Zasmál se a prohlásil, že to ode mě tedy vážně nečekal a že je se mnou sranda.

Někdo by si třeba myslel, že jsem do něj zamilovaná.
…..
…..
…..

Dobře! Přiznávám, že jsem.

Je to tak typické. Úplně jako Murphyho zákon. „Jedinec se zpravidla zamiluje do toho největšího sukničkáře z celého širého okolí.“ Casanovova výjimka: „Pokud je jedinec největším sukničkářem z celého širého okolí, zpravidla se zamiluje do druhého největšího sukničkáře z celého širého okolí.“

Zřejmě mi bude muset stačit, že mě má rád jako kamarádku. Což se o jeho „přítelkyních“ opravdu říct nedá. Většina z nich je jen na jednu noc. Kdybych na ně tak hrozně nežárlila nejspíš bych musela obdivovat jejich neotřesnou víru v to, že budou právě tou „jedinou“ poslední, která ho konečně změní.

Ale teď se musím připravit. Po večerce máme sraz u Zapovězeného lesa. Proč tak pozdě? Že by romantika lesní vůně (aneb wc čistič na n-tou) a malých chlupaťoučkých zvířátek, která netouží po ničem jiném než dát si nás k večeři? Bohužel ne. Jen musíme své přátelství tajit. A to hned z několika důvodů. Jeho přátelům by se to nelíbilo a trvalo by dlouho, než by se s tím vyrovnali. Mým přátelům by se to nelíbilo, pravděpodobně by se s tím nikdy nevyrovnali a ještě to vyžvanili matce. Zkrátka přísné utajení a tečka.

Den druhý

Nemůžu tomu uvěřit. Za včerejší večer se toho stalo tolik, jako snad za celý můj dosavadní život dohromady.

Když jsem přišla k lesu, Sirius se vytasil s kytkou. To mě dost překvapilo. Jeho zase asi překvapilo moje rafinované „Hm.“ Chvíli jsme jen tak stáli a hleděli si do očí. Pokud vám někdo říká, že dívat se tomu druhému do očí je bůhvíjaká romantika, rozhodně mu nevěřte! Je to dost nepřirozená a trochu trapná chvíle, kdy se vám potí ruce a připadá vám, že hodně divně stojíte, dýcháte i vypadáte. Pak Sirius přerušil ticho otázkou jak jsem se dneska měla na Dějinách čar a kouzel. To mi přišlo trochu zvláštní, ale odpověděla jsem zcela popravdě: „Spala jsem.“ „Aha,“ řekl Sirius a opět se odmlčel. „A zdálo se ti něco?“ zeptal se zas po chvíli. „Vlastně jo,“ zasmála jsem se. „Taková děsná blbost. Byl tam Lucius a…“ „Tak Lucius?“ přerušil mě podrážděně. Oba jsme se jako na povel zastavili.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se zmateně. „Nic,“ odsekl a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Taky jsem začala přemýšlet, jestli mi něco neuniklo.

Pokračovali jsme v cestě. Hlavou se mi honily ne zrovna veselé myšlenky. Většina z nich obsahovala to, že mu nikdy nic neřeknu, protože jsem zbabělec. Nevěřím, že jsem pro něj dost dobrá.

Sakra! Ale já jsem. Jsem rozhodně lepší než spousty těch ostatních holek, nebo přinejhorším stejně dobrá, tak o co tu jde?

Já nechci prohrát. Blackové neprohrávají. Protože jsou silní. Nebo možná neprohrávají právě proto, že porážka je bolí úplně stejně jako všechny ostatní. A aby vypadali silní, prohrám se zkrátka vyhýbají.

Ale tady nejde o žádnou hru. Nejde o vítěze a ty druhé.

Nevím, co mě to napadlo, ale zase jsem se zastavila. V tu chvíli, jako by převzal kontrolu někdo jiný. Řekněme Narcissa 2.0. „Siriusi,“ řekla jsem a on se zastavil. „Nevím, jestli sis všimnul, ale já…“ odmlčela jsem se. Hledala jsem vhodná slova a srdce mi bušilo jako o závod. Nikdo by nevěřil, jaké příšerné okno má někdy člověk, který se právě snaží říct něco životně důležitého. „Mám tě ráda,“ dokončila jsem monolog, který sice neoplýval kvantitou slov, ale já spoléhala spíš na kvalitu.

Chvíli na mě zíral. Pak se trochu pousmál. Mně osobně to připadalo jako hodina, než vůbec promluvil. Za tu dobu ve mně rostla panika. Nabyla jsem dojmu, že jestli okamžitě něco neřekne, na místě mě raní infarkt. Nebo aspoň ledvinová kolika.

„Já tebe asi… taky,“ vykoktal nakonec.
„Hm,“ řekla jsem, neboť žádné jiné slovo by tak pěkně nevystihlo tu změť pocitů, která mi právě explodovala v hlavě jako miniaturní atomovka.

A zase jsme pokračovali podél lesa. „A ty kytky…?“ nadhodila jsem opatrně. „Jo,“ přisvědčil Sirius, který vypadal jako mužská verze Alenky v říši divů. „A ten sen?“ zeptal se po další chvíli, která mi ovšem už tak dlouhá nepřišla. Možná to zčásti bylo tím, že jsem se vznášela na pomyslném obláčku radioaktivních plynů z oné atomovky. „Luciuse v něm sežral maďarský trnoocasý drak a pak mu bylo tak špatně, že se pozvracel a on měl pak celý zelený vlasy a pořád běhal za Snapem, aby mu uvařil kondicionér z vraního oka.“

Pravidlo číslo jedna: Na svém prvním rande nikdy nepoužívejte slova: sežral, pozvracel, kondicionér. Pravidlo číslo dvě: Na prvním rande se Siriusem Blackem neplatí žádná pravidla.

Sirius se uchechtl, opět poznamenal cosi lichotivého o mém smyslu pro humor a objal mě kolem ramen. Musím říct, že v tu chvíli by mi nevadilo, ani kdyby se z lesa vynořil poníkodlak a pozřel mě i s celým radioaktivním oblakem.

Celý večer se pak linul v podobném duchu. A na závěr přišel i bonus. Moje první pusa. Nebylo to tak těžké, jak jsem se zpočátku obávala. Vlastně je to docela triviální věc. A taky je to úplně jiné než jsem čekala. Nemůžu říct jestli lepší nebo horší… Prostě to připomíná situaci, kdy omylem přežvykujete oškubané kuře. Tedy pochopitelně ne ještě pečené, ani chlazené… Prostě kuře. A věřte mi, že je v tom mnohem víc romantiky, než se podle mého popisu může zdát.